Publikováno Napsat komentář

Mé milované děti a já

MÉ MILOVANÉ DĚTI A JÁ

Mateřství je někdy pěkná dřina, ale je to ta nejvíce smysluplná dřina na světě. Samozřejmě z mého pohledu. Já jsem díky svým dětem objevila jiný rozměr světa a do konce života jim za to nepřestanu být vděčná.

Já, jako jedinec

Když jsem ještě byla svobodná a bezdětná byla jsem vždy velmi cílevědomá, pracovitá a troufnu si říct, že i velmi schopná. Nikdy jsem neměla problém se sama o sebe postarat. I když se v mém životě některé situace jevily jako bezvýchodné, já jsem vždy východisko našla. Nikdy jsem se nepotřebovala o nikoho opírat, nikoho žádat o pomoc. Vždy jsem si svou vlastní cestu našla, ať to stálo cokoli. Nebyla jsem ani zvyklá fňukat nebo si stěžovat, natož se vzdát. Samozřejmě jsem ale byla vždy nohama pevně na zemi, takže jsem neměla ve zvyku klást si velkolepé, nedosažitelné cíle. Ale to nic neměnilo na tom, že jsem byla velmi zarputilá a nehodlala se jen tak vzdát, ať už šlo o cokoli.

Příchod prvního dítěte – syna Arnošta

O to víc mě velmi překvapilo, když jsem poprvé zjistila, že už nejsem tak soběstačná, že už nedokážu každý svůj čin pěkně ukočírovat a že já sama najednou potřebuji pomoc.

Ne nadarmo se říká, že děti jsou našimi učiteli. Můj prvorozený syn Arnošt je toho pravým důkazem. Vždy jsem byla přesvědčená, že budu nesmírně veselá a šťastná maminka, která má energie na rozdávání. A postupně jsem musela ze svých nároků ustupovat. Uvědomila jsem si, že ty nároky, které jsem na sebe kladla před porodem, musím postupně přehodnotit. Musím polevit z představ superženy a supermatky. A postupně jsem, vlastně s úlevou, dospěla k tomu, že můžu být i unavená a malinko smutná maminka, která ale i tak svým dětem dává to nejlepší ze sebe a stará se o ně, jak nejlépe umí, tak aby se cítili v bezpečí.

S příchodem prvního dítěte jsem se ale musela naučit říkat svému okolí o pomoc, což pro mě nebylo lehké. Já jsem byla přece vždycky ta, co si dokázala poradit sama, co vše zvládla, i když někdy s odřenýma ušima. Ale jak už jsem předeslala Arnik byl v této oblasti mým velkým učitelem. Býval hodně plačtivý a moc toho nenaspal. Plakat začal v podstatě hned, jak mu odezněla novorozenecká žloutenka, a to bylo zhruba tři dny po návratu z porodnice. A časté plakání mu vydrželo téměř až do 9 měsíců. Ze začátku se v noci budil klidně i sedmkrát. Takže po vynaložení nadlidského úsilí k jeho uspání jsem stejně věděla, že mě bude čekat náročná noc. Velkým štěstím bylo, že jakmile usnul Arnoštek, usnula jsem i já a získávala tak energii na další plačtivé maratony. Noční buzení už se pak snižovalo, ale třikrát za noc se budil i po prvních narozeninách.

Začátky byly opravdu těžké, ale já jsem se, právě asi díky své zarputilosti, rozhodla, že to spolu zvládneme, že najdeme tu pravou cestu ke spokojenosti nás obou. Byla jsem ochotná tehdy udělat cokoli, klidně se i postavit na hlavu, jen aby neplakal. Našim oblíbeným místem se stala koupelna, kde jsme společně strávili spokojené chvilky. Vždy jsem tam Arnoštka rozbalila a masírovala ho olejíčky, povídala si s ním a zpívala mu. To byly chvíle, kdy neplakal, jen poslouchal a užíval si doteků a vůní. Když nad tím přemýšlím, přišlo mi, že ho tam nikdo nenutil ke spánku, tak byl spokojený. Také jsme trávili spousty času na zahradě nebo kdekoli v přírodě, kde jsem mu ukazovala kytky, stromy, tekoucí vodu v řece…. Byly to takové naše chvíle. A pak byl ještě kočárek a opravdu rychlá chůze. Tato kombinace ho vždy zaručeně uspala, ale v rychlosti se nesmělo polevovat. Tak jsme pořídili kočárek s velkými koly a běhala jsem po kopcích.

Každá rada dobrá. I když…

Po šestinedělí, kdy jsme si postupně s Arnikem našli společně rituály, začala další náročná část mateřství a to jsou „velmi dobré“ rády okolí. Měla jsem kolem sebe velkou spoustu lidí, kteří měli pocit, že mi musí radit, co a jak mám dělat. Vysvětlovali mi zcela sebevědomě, proč vlastně Arnoštěk pláče a co já všechno dělám špatně. Byl to jeden velký nával cizích názorů. Záměrně říkám názorů, protože ve většině případů se při tomto tématu nejedná o informace a jejich věcné sdělení, ale o důkladné přesvědčení o jejich naprosté pravdě.

Nepřikládej ho tak často. Musíš ho nechat trochu vyplakat. Dej ho do postýlky. Neměj ho stále u sebe…

No, měla jsem opravdu pocit, že vše, co dělám je špatně a že rozhodně nejsem tou správnou matkou, jakou by si právě můj milovaný syn zasloužil. A tak jsem začala „dobré rady“ poslouchat a problém byl na světě. Arnik se špatně přisával, já jsem začala mít ragády a kojení se pro mě stalo velmi bolestivým. Já jsem ani nemukla a tiše jsem to zvládala. Začala jsem kojit jen každé tři hodiny. A přišly záněty. Nejdříve v pravém prsu, pak levém, potom do obou, a nakonec ještě jednou pravé prso. Měla jsem vysoké teploty a když se ohlédnu zpět, divím se, že jsem to zvládla. Celé toto období trvalo opravdu dlouho a bylo to velmi náročné i kvůli tomu, že Arnik přestal přibývat na váze a museli jsme chodit k paní doktorce pravidelně na převažování.

Dostala jsem se do začarovaného kruhu a neuměla si říct o pomoc. Bylo to moje nejtěžší životní období plné zánětů, vysílení a hlavně pocitu, že selhávám. Z celé situace jsem se dostala vlastně náhodou. Mí blízcí si všimli, že není vše tak jak má být a já potřebuji pomoc. Můj muž, maminka i tchýně mi i bez mého požádání začali pomáhat, a tak jsem to nakonec vše ustála.

Tím bych chtěla říct, nebojte se říkat si o pomoc. Není to znak slabosti, ale naopak to chce velkou odvahu. Člověk nemůže vždy vše zvládnout sám, i když by si to vlastně moc přál.

Naše spokojená Terezka

S naší druhorozenou dcerou Terezkou bylo vše mnohem jednodušší a klidnější. Byla spokojené dítě, které hezky spinkalo a celkově mělo velkou radost do života. Než přišla na svět, často jsem přemýšlela, jak to udělám, abych ji milovala stejně tak, jako Arnika. Myslela jsem si, že to snad ani není možné a přiznám se, že jsem se toho i bála. Ale k mému milému překvapení se po narození Terezky najednou láska znásobila. A moje srdce dokázalo obě děti milovat úplně stejně, bezmezně, bezpodmínečně a velmi vroucně. Nerada bych předbíhala, ale úplně stejně to bylo i v případě naší Violky. Najednou jsem dokázala milovat všechny tři děti úplně stejně intenzivně. To už jsem ale věděla, že tak bude.

Terinka měla vždycky svoji hlavu. V průběhu kojení se rozhodla, že z pravého prsa se kojit nechce, že raději jen z levého. To jsem si ale řekla, že ne, že to tak nejde, a i když jsem více kojila z levého, tak pravé jsem dávala častěji a velmi často jsem kojení začínaly právě pravým.

A tak jsem najednou měla děti dvě. Musela jsem se smířit s tím, že ani jednomu už teď nebudu moci dát svých 100 %. Ale věděla jsem, že budu vždy dávat maximum a hlavně spravedlivě. Ale bylo to těžké, to bez debat. Zejména večer, když mě obě mé děti potřebovaly a nechtěly beze mě usnout. Nejdříve jsem nevěděla, jak to udělat, koho uspat dřív. A tak jsem uspávala děti společně. Terinku jsem houpala na klíně a Arnika hladila ve vláskách a vymýšlela jsem nekonečné pohádky, dokud jeden nebo druhý neusnul. Terinka naštěstí spávala celou noc a jen výjimečně se budila, ale Arnoštek se stále budil i několikrát za noc třeba škaredým snem.

Ale udělali jsem si svůj systém. Společně sladili naše rytmy a přesto, že to bylo tenkrát náročné, jsme to společně zvládli. Arnikovi chvíli trvalo, než si zvyknul, že už budeme všechno dělat s Terinkou a připravil mi tím nejednu pernou chvilku. Což bývá s příchodem nového člena rodiny běžné. Ale i přesto všechno jsem to společně zvládli.

Křehká Violka

Violka přišla, když byly Terince 4 roky a Arnikovi 6 let. Obě děti už byly větší a příchod miminka do rodiny už lépe chápaly. Oba se na Violku svým způsobem těšili, chodili tulit bříško a zkoušet, jestli sestřička kope nebo ne. V té době jsme už všichni mnohem lépe spali. Dokonce i Arnik, jako velký kluk někdy spával jen s tatínkem.

Když jsem čekala Violku byla jsem už poměrně zkušenou matkou a nečekala jsem, že by mě mohlo ještě něco překvapit. Překvapilo. Narodila se Violka a od prvního okamžiku se rozhodla, že nechce být s nikým, než se mnou. A to by si člověk řekl, že novorozeňátko tyto věci tak silně nevnímá.

Paradoxně jsem byla připravená dát své děti na hlídání. Chtěla jsem se malinko povznést nad svým mateřstvím, které jsem do té doby brala velmi upjatě a striktně. Ale dostala jsem další lekci od své nové životní učitelky. Když byla Violka se mnou, v mé náruči, byla to nejšťastnější miminko na světě. Nic ji nescházelo. Ale pozor, když jsem se chtěla jen malinko vzdálit, pak nastal velký, a hlavně hodně hlasitý problém. Já jsem ale měla ještě další dvě děti, které mě potřebovaly, kterým jsem se potřebovala věnovat. Chtěla jsem se věnovat všem dětem rovnoměrně. A tak jsem dělala, co bylo v mých silách. Arnik chodil do školy, Terinka do školky, a tak jsem Violce dávala maximum právě z času, kdy o děti bylo postaráno a když se vrátili domů, pak zase více i jim. Ale člověk se nemůže úplně rozkrájet a jet na plný výkon, to se nedá zvládat dlouho. A tak jsem večery bývala vyřízená, někdy jsem mívala až zimnice z únavy. Ale opravdu jsem se snažila, tak aby se Arnik jako prvňáček dost učil, Terinka, aby nebyla zanedbávaná a aby i přesto byla Violka spokojená u mě. Musím přiznat, že to byl někdy boj. Někdy jsem vyhrála, jindy zase ne. Ale vždy jsem bojovala. A narovinu přiznám, že někdy bojuji dodnes :-).

Co se týče kojení, nebyl u Violky opravdu žádný problém. Teda až na ukončování kojení, ale to jsem měla vlastně se všema dětma velmi, velmi podobné. Kolem druhého roku se zkrátka muselo přestat a už nedat. Bylo to těžké, možná víc pro mě než pro děti. Ale zase jsme to společně zvládli, vše s s láskyplným přístupem, vysvětlováním, tulením a taky smíchem.

Violka byla neskutečně rychlé dítě, které se takřka překotně všemu učilo, všemu rozumělo a bylo nesmírně vývojově dopředu. V sedmi měsících začala chodit. A podotýkám, že nepřeskočila žádnou motorickou fázi, jen vše prosvištěla velmi rychle. Trochu mě ta rychlost vylekala a všechny matky, které měly takto rychlé děti mi určitě dají za pravdu, že to bylo velmi, velmi náročné období. Podle mého názoru, Violka nebyla na tu rychlost připravená a ani ne tak motoricky, jak emočně. A pak začala mít dětské apnoe, kdy při leknutí, vzteku, nebo nějaké intenzivní emoci, kterou nezvládla začala omdlívat. A to mě velice vylekalo. Do toho měla zálibu v pojídání různých květin a všeho, co kde našla, což byla pro mě také novinka, Arnik ani Terinka to nedělali. Takže jsem musela být stále ve střehu a neustále vědět, kde je a co přesně dělá. A to s dalšíma dvěma dětma bylo velmi vysilující. 

Podle doktorů dítě z dětského apnoe vyroste kolem 3 roku. K tomu jsem se upnula, ale tak nějak jsem pořád doufala, že právě ta apnoe, která skončila je ta poslední. A i když už jsme chodili do kolektivu dětí, kde mnohdy maminky nerušeně debatovaly, zatímco jejich děti si vesele hrály, já jsem pořád sledovala, jestli je vše v pořádku. Paradoxně, vždycky, když jsem se jen na moment uvolnila a na chvíli Violku přestala úpěnlivě sledovat, tak se něco přihodilo. Teď už má Violka 5 let a už minimálně rok a půl neomdlela. Z čehož mám velkou radost :-).

Čas na návrat k sobě

Postupem času, kdy děti odrůstají a jsou čím dál samostatnější, začínám zase vnímat samu sebe o dost intenzivněji. A i když to bylo pár náročných let. Byly to roky, kdy jsem se snažila ze sebe vydat maximum pro své děti, tak i přesto to byly roky, kdy jsem se toho mnoho naučila, o sobě, o světě. Člověk zjistí, co je nejdůležitější, a tak i postupně svými myšlenkami směřuje právě k těmto věcem.

Já jsem díky svým třem milovaným učitelům zjistila mnoho a věřím, že mě toho ještě hodně naučí. Ale právě ty intenzivní zážitky s dětmi, s kojením a jejich spánkem a neklidem, mě nasměrovali ke krásnému nápadu. Projektu, do kterého jsem se pustila, ostatně jako do všeho, celým svým srdcem.  S troškou nadsázky bych řekla, že KOJKOJ je moje další dítě, o které chci také s náležitou láskou pečovat a věnovat mu právě tolik, kolik bude třeba.

Vždy společně

Vždycky jsem byla a vždycky budu dělat vše proto, aby moje milované děti byly šťastné ve svých životech. Ale nikdy nebudu zapomínat na to, abych byla šťastná i já. Myslím si, že každá matka musí pečovat o své štěstí, aby ho mohla předávat právě svým dětem. Vždy budu pečovat o náš domov, o naši rodinu, tak aby děti vyrostli v harmonickém prostředí. Velmi mi záleží na tom, aby děti měly ty správné dospělácké vzory. Záleží mi na tom, aby se k sobě navzájem, ale i k ostatním chovaly laskavě. Učím je pokoře, která je za mě velmi důležitá a tomu, aby vždy stály nohama pevně na zemi. Záleží mi na tom, aby zdravě jedly, trávily čas v přírodě, a ne tolik u počítačů. Hlavní je, aby mé milované děti byly zdravé a dokázaly odolat všem nástrahám, které život přináší. Věřím svým dětem, věřím v naši rodinu a vím, že společně zdoláme vše, co nám život připraví.

A to přeji i vám. Buďte šťastní, pečujte o sebe i svou rodinu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.